Po velmi dlouhé době trocha podzimní nostalgie. Aktuální příběh a k tomu starší, spíše ilustrativní snímek.

Vše začalo poměrně nenápadně, přesně před měsícem. Mé motory byly delší dobu mimo provoz. Uspané, ospalé. Pak jsem narazil na ni. Nejdříve v chladném virtuálním prostoru a poté jsme se měli setkat tváří v tvář. Setřel jsem letitý prach a zkusil nastartovat. Ozvalo se mocné burácení, které jsem letos na podzim nečekal. Směr byl jasný, motory byly zažehnuty. Chtělo to jen zařadit rychlost a sešlápnout plyn. Vydat se na cestu, netušíce, že všechny příběhy jsou stále kratší a kratší, bez delšího trvání.

Vše bylo dílem náhody, jak to tak bývá a jak se to často mylně označuje. Naše cesty jasně až osudově směřovaly do jednoho bodu. Poprvé jsem ji spatřil uprostřed sobotní noci. Malá holka navenek, uvnitř žena, kterou vlastně vůbec neznám. Díval jsem se jí upřeně do očí, držel ji pevně v náručí, bříšky prstů přejížděl po její tváři, abych si ji jako nevidomý vryl do paměti. Pozoroval jsem její vrásky kolem očí, jak se smějí. Všímal si pokrčeného čela, když byla vzrušená a naše jazyky se dotýkaly. Rozbaloval jsem ji stejně jako ona mě. Pomalu, s předstíraným klidem a vášní uvnitř. Vnímal jsem její nevyslovené myšlenky, byla čitelná a přímá, rozkošná i poslušná. Nepopsatelné bylo na dosah, tady a teď. Ochutnával jsem její klín, vjížděl rukou do vlasů a pevně ji za ně držel, aby se mi dívala do očí. Cítil jsem jemné krůpěje potu po celém jejím těle, voněla mi. Znaveni jsme pak upadali do bezčasého prostoru, zapletení do sebe, abychom se po chvíli odloučili. Na nějaký čas, napořád.

Podobné situace se opakovaly, naše setkání byla vždy prosycena čirou radostí, smíchem, fyzickým souzněním. Po několika schůzkách jsem znal důvěrně její skrytá zákoutí. Zároveň jsem však začal pomalu propadat mylnému dojmu, že to tak skutečně je. Vynesen do nebes, s motory na plný výkon jsme kroužili po oběžné dráze. Společně v místech, kde nikdo nehodnotí, nepřemýšlí, kde je možné nechat se unášet jen vlastní energií. Tanec dvou lidí v úžasném opojení, který však neměl mít dlouhého trvání.

Má noha na plynu byla neustále na podlaze, řítil jsem se vpřed jako malý kluk bez zábran. Netrvalo však příliš dlouho a bezčasý prostor se začal plnit myšlenkami. Má rychlost byla stále maximální, její tempo začalo pomalu uvadat. Začaly se objevovat pochyby, jestli takový nebezpečný let může dobře dopadnout. Jestli je tento prostor, kde se nelze ničeho chytit a kde není nic než radost, místo pro nás dva. Já říkal “ano”, ona souhlasila, ale velmi tiše. Chtěl jsem řvát, křičet, až ji to ohlušovalo a děsilo. Pokusy vysvětlit nevysvětlitelné se množily. Naposled jsme se líbali jen proto, že hrála hudba, u které naše těla dříve splývala v jedno. Kvůli ničemu jinému. Mé hlasité “ano” marně bojovalo s jejím nenápadným “ne”.

Najednou jsem byl v tom prostoru, kde vše pozemské je na hony vzdálené, zcela sám. Ve stavu beztíže a okolo jen nekonečná prázdnota. Začal jsem cítít okolní chlad. Nastal čas k návratu. Vypnul jsem motory a začal pomalu padat kamsi dolů, zcela zbaven dřívější radosti. Rychlost začala narůstat, až jsem skoro ztratil vědomí. Následovaly nekonečné minuty volného pádu do světa, kam snad ani nepatřím. Dopad byl drtivý, mé tělo i duše se rozpadly na základní elementární částice. A já, jako bájný transformer ze vzdálené galaxie, se teď snažím poskládat, z toho ještě žhavého popela, sám sebe. Po tolikáté už.