Potřebujete návod, jak se spolehlivě a bezpečně dostat na lyžích z kopce dolů? Pokud ano, máte štěstí. Narazili jste na propracovaný návod, který přijde vhod začátečníkům i zkušeným profesionálům.

Modrá, červená, černá

Jsem na vrcholu a mým úkolem je dostat se dolů. Daný úkol může být hodnocen několika kritérii. Rychlost a elegance budou jistě patřit k těm nejčastěji zmiňovaným. Opomenout však nelze ani bezpečnost nebo například dobrý pocit z jízdy. Jsem nahoře na kopci, standardně vybaven jako většina zdejších lyžařů. Všechna místní vysokohorská střediska hlásí ideální lyžařské podmínky. Slunce pálí a obloha je bez mráčků, ani počasí nelze nic vytknout. Zbývá tedy jediné: spustit se dolů po svahu a za splnění příslušných kritérií sjet na lyžích k dolní stanici lanovky. Příslušným kritériím bude vždy nejvíce vyhovovat konkrétní typ sjezdové tratě. Každý lyžař má na výběr tři možnosti označené barvami: modrou, červenou nebo černou sjezdovku.

Modré sjezdovky bývají určeny začátečníkům, nejmenším dětem a starším lyžařům. Jejich sklon je totiž nejmírnější a proto lze na nich dosáhnout pouze menší rychlosti, zato vždy s maximální kontrolou elegantního stylu jízdy. Bezpečnost na sjezdových tratích s modrým označením je velice relativní. Přestože se na těchto tratích jezdí pomalu, dochází zde k poměrně mnoha pádům jednotlivců a vzájemným kolizím více lyžařů. Většina těchto nehod pramení z nezkušenosti lyžařů – začátečníků a z nedodržování základních pravidel pohybu po lyžařských tratích. Pro průměrně zdatného lyžaře není modrá sjezdovka nikterak zábavná, může ale poskytnout chvilku oddechu nebo prostor pro doladění technických detailů lyžařského stylu. Výjimečně lze spatřit na modrých sjezdovkách nadprůměrně zdatné lyžaře. Ti se na nich vyskytují ponejvíce jako doprovod lyžařů – začátečníků. Občas je možné z tváří těchto pokročilých lyžařů vyčíst nudu, povýšení a dokonce i znechucení.

Sjezdové tratě označené červenou barvou mají větší sklon a nabízí výhodný kompromis: vyšší rychlost při snesitelné míře rizika. Červené sjezdovky je možné sjet velice elegantně a s velmi dobrým pocitem z jízdy. To pochopitelně vyžaduje nemalé lyžařské dovednosti a zkušenosti. Začátečníkům lze červené sjezdovky doporučit až po zvládnutí všech lyžařských manévrů, především brzdění. S nejvyšší opatrností tak mohou na vlastní kůži vyzkoušet rychlou jízdu a zažít pocity s ní spojené. V každém případě je nezbytné tyto adepty varovat před přeceněním vlastních sil a schopností. Pro průměrné lyžaře je červená tou pravou sjezdovkou. Nadprůměrní lyžaři využívají červené sjezdové tratě k rozcvičení a k případnému zdokonalení lyžařského stylu. Nezřídka slouží červené sjezdovky pokročilým lyžařům jako předváděcí molo, na němž demonstrují své bravurní lyžařské umění. Není divu, na červených sjezdovkách je přece jen větší audience a tedy i počet obdivných pohledů bude maximální. Zároveň riziko případného nechtěného selhání či chyby je zde výrazně nižší, než na sjezdovce s černým označením.

Na černé sjezdové lyžařské tratě by se měli vydávat pouze zdatní lyžaři a vždy s tou největší opatrností. Bohužel toto pravidlo nebývá pokaždé dodržováno. A tak je možné na černé sjezdovce, která je vždy mimořádně prudká, potkat i lyžaře – začátečníky. Tito jezdci bez zkušeností a zdravého úsudku často připomínají nekontrolované živé bomby, které se nezadržitelně řítí z kopce dolů vstříc vlastní záhubě. V jejich očích lze číst jen jedno: zděšení. Při pádech těchto sebevražedných lyžařů se lidem kolem tají dech. Bohužel často dochází k nepříjemným zraněním a to nejen dotyčné osoby, ale i dalších lyžařů, kteří právě stáli v cestě. Na černých sjezdovkách je proto nejvyšší opatrnost skutečně na místě, což platí pro všechny lyžaře včetně těch pokročilých. Navíc je při sjezdech černých sjezdovek nutná dobrá fyzická kondice, protože k zvládnutí lyžařského sjezdu na strmých srázech jsou potřeba velká síla a vytrvalost. Pro většinu průměrných a zdatných lyžařů je černá sjezdovka výzvou. Výzvou, která na jedné straně láká, na straně druhé plodí strach. A zbaví-li se mysl lyžaře strachu, který měl jistě dobrý důvod, zbude jen zhoubná touha překonat sám sebe a cosi si dokázat. Poté stačí jen malý krůček a snadno může dojít k přecenění vlastních sil.

Jakou barvu volím já? Čím dál tím méně častěji černou, poslední dobou spíše sporadicky. Velmi často červenou pro její „výhodný“ kompromis. Snad nejčastěji však modrou, kterou volím i dnes. A to i přesto, že se považuji za zdatného lyžaře. Rozjedu se a jen přenáším svou váhu z jedné lyže na druhou. Vykrojené lyže samy opisují do sněhu dvě téměř rovnoběžné vlnovky. Jakoby bez námahy, úsilí a vlastního přičinění sjíždím z kopce dolů, v přirozeném rytmu, bezpečně a navíc s velmi dobrým vnitřním pocitem z jízdy. Bez potřeby jakýchkoliv dalších kritérií vydávám sám sebe napospas fyzikálním zákonům.