Snímek z prostějovského hřbitova, kde čas plyne trošku jiným rytmem. Babí léto zde zanechalo svůj závoj. Záběr ze hřbitova doplňuje text z loňského podzimu s podobnou tématikou.

Tělo – duše – dušičky

Dnešní den patří památce zesnulých. Jsou dušičky. Na to, že je začátek listopadu, je velice příjemně. Teplo, modrá obloha, na ní bílá mračna mířící do neznáma. Usedám do černého vozu a vyrážím domů. Do města, kde jsem se narodil, chodil do školy a dlouhá léta žil. Říkám „domů“, i když tam, kde teď žiju, je také můj domov. Moje „domů“ je asi všude a na mapě se nedá označit.

Nečeká mě dlouhá cesta, nějakých šedesát kilometrů po dálnici. Cestou rád poslouchám šumění větru kolem, ale dnes dělám výjimku. Pouštím si hudbu z rádia. Je rychlá, rytmická a dravá. Cítím, jak se začínají vytvářet závislosti. Já ovládám auto. Stačí zmáčknout plynový pedál nebo brzdu, případně zatočit volantem a vůz okamžitě reaguje. Jsem jeho pánem. Zároveň však vnímám, jak ztrácím kontrolu sám nad sebou. Hudba mě uchvacuje svým tempem a já začínám pomalu zrychlovat . I rychlost mě opájí. Rychlost a hudba jakoby  byly silnější než já. Stále zrychluji, protože nelze jinak. Vše kolem se mihotá, auta i okolní krajina jsou ztěží postřehnutelné. Veškerý prostor se zužuje a stává se z něho závodní dráha. Můj černý vůz naplněný hlasitou hudbou se řítí tím koridorem až příliš nebezpečnou rychlostí. Extáze dostupuje vrcholu. Může nakonec i zabít.

Je to jako sex s prostitutkou. Muž sedí na kraji postele, která je povlečená čistým prostěradlem. Napadne ho, kolikrát už bylo použito. Tyhle nemístné otázky ale přeruší ona, když vejde do místnosti. Je krásná. Rovné vlasy černé jako uhel, velké světlomodré oči, plné rty, pevná ňadra, úzký pas a oblé boky. Všechny její křivky jsou vyvážené a dokonalé, stejně jako její osamělost. Muž ji pozoruje, spíše s obdivem a úctou. S profesionálním úsměvem přistupuje k lůžku, je to přece její práce. Vše se odehrává téměř beze slov. Spouští si ramínka, saténové šatky sjíždí k zemi. Její dokonalost je mrazivá jako barva jejích očí. Ten upřený pohled ale sráží muže do kolen. Rozpaluje ho. Stává se z něho samec, který má chuť pářit se se samičkou. Dotýká se jejího těla, té hebké kůže, snad by ji začal i líbat. To se ale přece nedělá, ne tady. Povolené je třeba ochutnat její klín, který voní vzrušením. Líbí se jí to, rozevírá stehna víc a víc, její dech se zrychluje. Nestydí se. Dlaněmi si jemně hladí ňadra. Celé její tělo se napíná vášní a vzrušením. Muže přitahuje nevídaná otevřenost a upřímnost ženina těla, které mohou na první pohled vypadat jako zhýralost či chlípnost. Vstupuje do ní a ona se mu přitom dívá do očí. Za pár okamžiků začíná sténat rozkoší. Pozoruje muže v sobě. Chvílemi se mu dívá do očí, pak zase pozoruje svůj klín a pohyb v něm. Občas si ho přitáhne ještě více k sobě a bičuje ho jako hřebce. Chce se muži odevzdat celá, beze zbytku, a tím ho celého pohltit. Muž pozoruje stále rostoucí vzrušení a napětí jejího těla. Dívá se jí také do očí, vidí v nich žár a chtění. Splynutí dvou těl a nakonec i osamocených duší se blíží k vyvrcholení. Muž ztrácí kontrolu nad sebou a je ženou zcela ovládán. Dostává se tam, odkud již není návratu.

Zpomaluji a sjíždím z dálnice. V černém voze míjím hřbitov na kraji města. Míří sem davy lidí. Mladí spěchají, staří jdou volným krokem. Většina má ve tvářích lehce čitelný strach či úzkost. V tichu mezi hroby se při vzpomínce na zesnulé vynoří otázka: kdy já? Raději vypínám rádio a klidnou jízdou se blížím k domovu.